Ženský hlas zněl stále jasněji. Vedl mě jako světlo tunelem děsivých výjevů, až zůstal úplně sám. Čistý a zřetelný. Patřil doktorce, která mě přivítala zpátky v realitě.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se mě znovu.
„Jmenuji se …,“ uprostřed odpovědi jsem se zasekl. Zásuvka, kterou jsem ve své hlavě automaticky otevřel, byla prázdná. A ne jen ta. Postupně jsem prohledal všechny ostatní. Nevěděl jsem o sobě vůbec nic.
Probral jsem se v Žilinské nemocnici. Jak mi lékařka vysvětlila, našli mě na Mariánském náměstí bez dokladů, bez telefonu, ale zato s těžkým otřesem mozku. Při sobě jsem měl jen batoh a v kapse složený kousek papíru …

Informace o hře